Můj první příspěvek z Finska bude o cestě do Indie. Nebudu o ní ale psát. Za těch 23 dní, co jsem zpět, už jsem to vyprávěl bezpočtukrát, a ani jednou to nebylo o tom, co jsme tam skutečně prožili. Posluchač nemůže správně chápat to, čemu nerozumí ani vypravěč. Neporozumí tomu ani Ind, protože mu chybí evropská perspektiva. Přesto mě napadá jeden příměr. Pře pár dny jsme byli na autobusové projížďce po Tampere. Byla to nuda. Průvodkyně (je to její hobby, povoláním je kuchařka v sushi baru) měla potřebu popisovat nám svůj životní příběh (dlouho žila v Pařiži, navštívila Čínu, Indii …) a o Tampere jsme se dozvěděli věci typu „je to moc krásné město“ a „ráda poznávám jeho skrytá zákoutí“. Po hodině a půl utrpení, kdy jsem tak tak vítězil nad dorážejícím spánkem, nám bylo dovoleno vystoupit. Ihned jsme se Slovákem Dušanem a Čechem Honzou shodli na tom, že projížďka za nic nestála. Pákistanci Alimu však jen zářili oči! „My doma nemáme kamenem dlážděné cesty! A tolik zeleně, stromů!“ Vytřeštěné pohledy následovala otázka: „Viděl jsi někdy sníh?“ „Na vlastní oči? Ne.“ Oslím můstkem z Finska zpět do Indie. Ali slyšel o sněhu a evropských městech už dřív. Až na vlastní oči člověku skutečně dojde, že všechny ty přehnané příběhy, co slýchal od cestovatelů, byly pravdivé.
Následující výběr obrázků je kreslen za pochodu, často v příšerném vedru a za vysoké vlhkosti…
