zdravime vas (ja a Peta). Pouzil jsem adresy ze svych finskych dopisu, takze pokud to nekoho rusi, at napise a ja ho vyradim...
Jsme ted s Petou v zemi nejlepsich jihoamerickych telenovel, v Argentine. Na 3 tydny. Je to pouze dovolena, mnozi se vsak ptaji jak se tu mame, pokusim se to tedy v kratkosti vylicit. Nebude to jiste nic prevratneho, protoze se pohybujeme po stezkach vyslapanych prukopniky z Lonely planet a cetnymi americkymi a nemeckymi turisty, kterych je tu i mimo sezonu pomerne dost.
A jeste se musim omluvit - je tu silena klavesnice, ze ktere je vetsina zakladnich znaku roznesena na bezpocet prstu nalezicich kdovikomu, kdovi odkud, tzn. ze ta pismenka nejsou vubec videt a vetsinu toho co pisu, mackam pouze instinktivne. Jakz takz to jde, ale porad na to musim myslet, takze to psani neni uplne prijemne...
prvni dny.
Prileteli jsme do Buenos Aires a ihned jsme se autobusem prevezli na vnitrostatni letiste, ze ktereho jsme preleteli az na jih zeme, do Patagonie, do mestecka El Calafate. V Buenos Aires stravime zaver naseho vyletu, takze jsme se celou vypravu rozhodli koncipovat jako cestu na sever, ze zimy do tepla, z neobydlenych pustin do milionoveho velkomesta.
Prvni dojem z Patagonie - pustina. Na obzoru Andy, zasnezene vrcholky oddelujici Argentinu od Chile.
Z El Calafate je pristupny park Los Glaciares. Je tu obri ledovec plazici se dolu z hor. Kazdou chvili ho kousek odpadne do ledovcoveho jezera (Lago Argentino). Bourlive zahrmeni dopadajicich kusu ledu z sedesat metru vysokeho ledovce nasleduje sborove uzasle vzdychani nekolika set turistu sledujicich ledovec z bezpecne vzdalenosti znacene stezky. Kdyz dovzdychaji, nasleduje stejne dlouhy sled nadavek tech, kteri to nestihli dobehnout na vyhlidku a slyseli jen mocne zahrmeni.
Z El Calafate jsme se vydali jeste do vesnicky El Chalten. Je to druhy pristupovy bod do Los Glaciares. Hlavni atrakci je horsky hrbet Fitz Roy. Je to uzasna podivana. Rozdrasane horske utvary jako by vypadly z nejakeho Lovecraftova romanu o horach silenstvi. Bohuzel nebyl cas se podobnymi uvahami zabyvat dele.
nejvetsi zazitek?
V El Calafate nam za pribytek poslouzil stary dopravni kontejner rozdeleny na nekolik malych obytnych bunek. Pred dvermi se nam vetisnou valelo nekolik poulicnich psu. Zebrali. Je to takova mistni zvlastnost. Pes si vybere turistu a pak za nim vsude chodi. Nesteka, neutoci, jakoby nic nechce. Sem tam se lisa, pobiha...jdete do muzea, a on tam treba hodinu ceka, nenecha se nikym rusit. Clovek ma pocit ze mu pes patri. A pes ma na chvili radost, ze ma pana. Ja jsem teto iluzi podlehl velmi rychle, mym oblibencem se stal rozkosny psi Quasimodo s jednim okem bledemodrym a druhym hnedym, se spodni radou zubu trcici z dolni celisti pod roztodivnymi uhly...nebylo dne abych se s nim nepodelil o svuj pridel proviantu.
prvni cesta autobusem.
Nekolikset kilometru. Dvoupatrak. Kolem cesty lamy, mali pstrosi rhea... Vsechny vnitrostatni autobusy jsou luxusni, s velkym prostorem pro nohy a prijemnym naklonem operaku. V kazdem autobuse je takovy Pan Letuska...tento clovek po kazdem zastaveni zameta podlahu, behem jizdy roznasi jidlo a piti (je v cene), vybira filmy a hudbu. Nas prvni Pan Letuska byl romantik. Videli jsme tri romanticke komedie v rade a pak nas cekali 2-3 hodiny jihoamerickych videoklipu, v nichz snedi mladici s ohnem v ocich zpivali pisne svym laskam, ktere meli take ohen v ocich (doslo i na pisnicku z Divokeho andela). Bylo to poradne nahlas, nad kazdou sedackou reproduktor. Nekteri si i zpivali. (chtel jsem napsat jeste neco o scene z Mechanickeho pomerance kdy napravuji Alexovu osobnost poustenim nasilnych vyjevu, ale i kdyz z autobusu take neslo uniknout, bylo to preci jen dokresleni argentinskeho koloritu...).
poloostrov Valdez...
..je jednim z hlavnich mnozist velryb (southern right whale), tulenu (elephant seal, sea lion), tucnaku, pasovcu, jako lidska dlan velkych pavouku, lam, pstrosu... jsou tu i kosatky, ale na ty jsme stesti nemeli. Velryb je tu skutecne pozehnane. A jsou hrave a maji zajem o cluny s lidskou posadou. Ne nadarmo verybari nazvali tento typ velryb ´right´ whale (ta prava)... narozdil od ostatnich typu totiz neutikaji a nebrani se...mirumilovne priplouvaly k velrybarskym lodim a pokojne cekaly, nez jim rozesmaty harpunar zasadil smrtelnou ranu. Od nasi lodky se drzely nejdrive trochu dal...po chvili se osmelily, podplouvaly trup, nadechovali se metr od boku...Ta neuveritelna duvera clovekem celkem zamava. Hlavne pri vedomi, ze v Japonsku a Norsku se lovi pomoci sonaru (japonsky patent) a harpunoveho dela (norsky patent), takze velryba nema naprosto zadnou sanci.
Pravym opakem buddhisticke vyrovnanosti vyzarujici z velryb je tuleni vyvalovani se na piscitych plazich. Nejdriv jsme si mysleli, ze jsou mrtvi a prisli jsme v idealni termin tuleniho soudneho dne. Lezi tam, bok po boku, bez jedine znamky zivota a pohybu. Slunce na ne prazi, rackove vyrvavaji sve ptaci hitovky, a s tuleni to ani nehne... Po chvili se ozvalo prvni zachrochtani, prevaleni se, pak druhe zachrochtani, prevaleni se...a tak dal, porad dokola. Sem tam se tuleni staresina (5 metru dlouhy nekolikatunovy pisecny cerv z Duny) probral a zchrochtal jednu z manzelek tak prudce, ze se radsi odplazila dal...Ztaresina se pak podrbal prackou na boku a pokracoval ve sve celozivotni sieste, kterou prerusi az kosatka cekajici za nedalekym utesem na svou porci praveho argentinskeho steaku...
druha cesta autobusem.
Opet bezchybny zazitek, proti kteremu je opakovane sledovani jedne epizody Pratel v ceskem Student agency jen spatny imitator Elvise. Vkus pana letusky se tentokrat celkem shodl s tim mym, takze jsme videli skvely film Spojenec, horsi Wolverine (ale po trech Quilmesech to docela slo:) a... to vsechno zavrsil opojny pocit ze sledovani posledniho Stalloneho pocinu Expandibles, ktery byl argentinskymi duchodci z predni rady asi nepochopen, radostne vykriky ze zadnich rad nas vsak uklidnili, ze v tom nejsme sami.
A pak se Pan Letuska vytahl, do diry nad nasimi hlavami pripojil mikrofon, rozdal vsem cestujicim papirek s deviti cisly a vsichni pasazeri zacali hrat bingo o lahev vina. Pan Letuska se zhostil role moderatora, rikal vtipy (dle ohlasu spolucestujicich kvalitni) a vubec bavil cely autobus naprosto profesionalnim zpusobem. Protoze Peta spanelsky nemluvi a ja se po pulrocnim narocnem studiu dpanelstiny umim pouze lamane predstavit,nestihli jsme zapsat vsechna cisla a nevyhrali jsme. Hromadny potlesk vyherkyni vsak zaplasil nas smutek a spolecna radost se spoucestujicimi nam zaplnila zbytek dne.
Mendoza.
Poprve mimo Patagonii. Teplo. Zajimavy pudorys centralni casti mesta.
Bludny Holandan
Akteri:
Ondra (O), Peta (P), Cizi clovek (cc) - Evropan, obtloustly, trochu delsi vlasy, modre tricko.
park pobliz centra Mendozy, Ondra kresli nejaky kyc, Peta studuje Lonely planet. Prichazi cizi clovek. Cela konverzace je od prvni vety vedena v anglictine...
cc: ahoj, nevite kolik je hodin?
p: pul ctvrte
cc: dik, odkud jste?
p: ceska republika
cc: dobry. ja jsem z belgie
o: radi vas poznavame
p: jj
cc: ja vas taky. kde tady bydlite?
p: hostel, na jmeno si nevzpomenem (skutecne si nevzpominame)
cc: hm, kde to je a kolik tam platite?
p: 41 pesos, je to u nadrazi
cc: tam to znam, tam me okradli. vzali mi vsechno. penize. pas. prsten...nevim co mam delat...byl sem na policii, a ted tu chodim a nevim, ja proste nevim co delat. Leti mi let z Chille a ja uvizl tady v Mendoze, bez penez!
p: eh?
o: eh?
cc: nezbylo mi vubec nic, jsem na dne, nevim co mam delat (teatralne se drzi za hlavu a bezmocne se rozhluzi). nevim!
p, o: muzeme nejak pomoci? (ondra bali nacini)
cc: uz jste dokreslil? (prekvapene)
o: ano (chladne)
cc: (jeste to zkousi) co budu delat?
o,p; nevime (odchazeji plni zmatku - nepomohli bliznimu v nouzi?, odhalili podvodnika?, maji se bat pronasledovani?...chuze se zmeni v panicky utek, modre tricko znaci nebezpeci. V tu chvili maji vsichni Mendozane modra tricka)
Druhy den potkavaji o. a p. mlady nizozemsky par. Take ho potkali. Ten samy den. Dohledali si to pak na internetu: v Nizozemi je ten pan pry pojem, uz tri roky chodi po ulicich Mendozy (prvni zaznamenany pripad uz v roce 2007) a zkousi svuj pribeh na turisty. Pry jim rikal, ze je ve skutecnosti Holandan ale bydlel v Belgii. Dali mu 10 pesos (cca 50 korun:). Ale co kdyz je to cele pravda? Co kdyz se ten clovek zasekl ve meste, kde mu lide daji prinejlepsim 50 korun nebo utecou! Bludny Holandan. Nikdy se nedostane domu do Belgie...
A to je vse, z cest vas zdravi, Ondra a Peta
Ahoj,
těsne po příjezdu bych rád shrnul dojmy z druhé poloviny naší cesty. Nemusíte to číst, není to zas tak důležité. Ale pokud se přeci jen odvážíte, čekají vás stránky plné napětí, exotiky a vášní. A to v dnešním světě není málo.Jak už jsem napsal minule, Mendoza je pěkné město. Nic moc extra tu není, ale v ulicích je příjemně rušno, do hor to není daleko a vína je v této vyhlášené vinařské oblasti také dost. První den jsme se těšili společnosti bludného holanďana, druhý den nám parťáka dělal
Roberto .
Slíbil nám nějvětší zážitek v životě.
Slíbil nám drsnou přírodu,
větrem ošlehané tváře domorodců
a kondory kroužící v sestupných kruzích nad minibusem.
Dovezl nás do obchodu se suvenýry,
ukázal nám z okýnka nějaký kopec
a doutil nás jíst předražené jídlo svých přátel.
Asi to by se dalo říci o dni, na který jsme se v Mendoze těšili ze všeho nejvíce. Náš průvodce byl švihák a z počátku budil důvěru. Hned první zastávkou však odkryl své skutečné úmysly. Tou byla snad hodinová prohlídka velkoobchodu se suvenýry. Hned na to si průvodce trochu polepšil, zastávka byla u tzv. Inkova mostu, což je bývalý lázeňský domek, přes který teče mineralizovaná voda a vytváří zajímavé útvary...je to chráněné UNESCEM a průvodce nám ukázal botu (což byla skrytá reklama, protože mu ji půjčil obchodník z přilehlého suvenýrového tržiště, kde jich prodával mnoho), která se pod proudem té vody obalila minerály a stala se z ní kamenná bota. Díky rozloze tržiště bylo dost času a prohlídku památky. Nejvyšší horu amerického kontinentu, Aconcaguu, jsme viděli z parkoviště Národního parku (10 minut), a kdo ví, jestli to vůbec byla ona. Do slov, kterými se o ni rozepsal Adolf Hoffmeister v knize Mrakodrapy v pralese měl ten pahorek na horizontu daleko: "U Indiánů už vyslovení tohoto čarodějného jména vzbuzovalo strnutí mysli a poplach srdce. Lidská bázeň stoupala jako prosebné ruce vzhůru po jejích bocích do nedostupné výše...Byl to zpupný pomník strašidelné síle přírody, zakleté do mstivého klidu a ticha." Ticho narušil nastartovaný motor dodávky přecpané upocenými turisty a mytická hora zmizela v oblaku výfukových zplodin. Další ranou pro nás bylo zjištění, že z předpokládané vycházky k soše Ježíše, která stojí na hranici Chile s Argentinou, a připomíná jejich příměří, zbyla jen desetiminutová zastávka u brány, kde začínala cesta k soše! Důvodem zastávky se asi stal další obchod se suvenýry, kde jsme si mohli koupit například obrázky té sochy... Tam jsme také pochopili, že vrcholem dne bude oběd v nějaké jídelně u předchozího obchodu se suvenýry. Protože ostatní cestujícím to bylo očividně jedno, nezbylo než se podřídit a den zakončit amatérsky ohřátým kuřetem.
Kristián
Prašná silnice mezi vinicemi. Ráj těžkých náklaďáku, rozhrkaných fordek s harampádím na korbě a cykloturistů. Je to místní byznis číslo 1. Ti šťastnější mají vinici, ti ostatní se přiživují pronájmem kol turistům. A není jich málo. První nahaněč čekal už v Mendoze na zastávce, dal nám mapku Maipů a ukázal, kde je nejlepší půjčovna kol. Pak byl na chvíli klid, dokud nezačal řidič (!) přes celý autobus pokřikovat cosi na Péťu. Měl pro ni další leták. Samozřejmě odmítl zastavit na zastávce a vysadil nás přímo před Hugovou "the best" cyklopůjčovnou. Protože nám zkorumpovaný řidič nepřišel fér vůči ostatním podnikavcům, vydali jsme se dobrovolně napospas třem dalším, kteří se snažili lidi z autobusu odlákat Hugovi přímo ze dveří. Nakonec jsme kývli na nabídku, která se zdála nejvýhodnější, a na rozvrzaných kolech jsme se vydali objíždět vinice. Stojí tam vedle sebe prastaré koloniální sklepy a supermoderní vinařství, která jsou snad jediným dokladem současné architektury v Argentině (je vidět, že alkoholový průmysl nedávno bankrotující Argentiny krizí zasažen nebyl). V jednom takovém supermoderním se o nás staral mladík Kristián. Vinařství si zakládalo na rodinné tradici, takže i každý návštěvník se stal na chvíli součástí rodiny. Kristián nás familiérně bral za ruce, za ramena a tak podobně, přátelsky žertoval...udělal nám skvělou ochutnávku vín. Říkal, že v Praze byl snad desetkrát. Že vždycky obdivoval české sklo, a koberce (?!). A Karlův hrad že je velmi působivý. Trochu se mu to s něčím motalo, ale snažil se. Vedle nás seděl finský pár. Kristián to zkoušel se svými znalostmi finských reálií (Finka: To je ale ve Švédsku! Kristián: To není možné!) a než se s nimi rozloučil, stáhl je o všechny základní myslitelné finské věty. Další návštěvníky už bavil "že nevíte jak se finsky řekne "Jmenuji se Kristián! Mun nimi on Kristián!" Jules Verne také cestoval prstem po globusu a našel si fanoušky po celém světě.
Iguazu
Největší vodopády na světě.
Itaipu
Jedna z největších světových přehrad je na hranici Paraguaye s Brazilií (kousek od argentinské hranice). Člověk tu zaplavil část džungle a přetvořil divokou přírodu v racionální krajinu s obří betonovou konstrukcí držící masu vody. Proud je vháněn do rozměrných trubic, ve kterých voda nabere rychlost a roztáčí turbíny. Ptal jsem se jak to řeší ryby když chtějí proplavat za přehradu. Drtivý tobogán v turbíně asi není moc velká zábava. Instinkt je prý vede bočním kanálem (vybudovaným za tím účelem) a ročně se v turbíně najdou maximálně dvě tři ryby, které tu jízdu nepřežili...to asi není zas tak velká cena za zdroj energie pro celý Paraguay a třetinu Brazílie.
Buenos Aires
První den - mrakodrapy, koloniální architektura, palmy. Mraky bezdomovců. Mraky turistů. Mraky všeho a všech. Hlava na hlavě, auta v zácpách kam se podíváš. Hluk. Hemžení jako v mraveništi. Město usíná za zvuků rytmického bubnování pouličního hudebníka a hlasitého potlesku posluchačů.
Druhý den - středa. Ulice zejí prázdnoutou. Jako byste všechny do jednoho teleportovali ze zemského povrchu. Ticho. Po ulici sem tam přejede osamělý taxík. Obchody zavřené. Všechny. Otevřená je pouze lékárna. Lidé nikde. Po chodnících pobíhá pár zmatených turistů a nechápe co se děje. Na hotelu nám vysvětlují, že právě na ten den připadlo sčítání lidu, které přijde jednou za 10 let. Obyvatelé Argentiny mají přikázáno ten den nevycházet do ulic a musí čekat doma na člověka pověřeného sčítáním. Důsledkem toho byly dvě věci. Tou první byl hlad, jelikož přes den bylo naprosto vše zavřené, a my si den před tím nic nekoupili. Během pozdního odpoledne tak už i turisté v ulicích vypadaly jako neživé schránky chystající se opustit tento svět. Hladové výrazy v očích v nás vyvolávaly neklid, tak jsme se od nich radši dželi dál. Tou druhou věcí byla národní tragédie, jelikož ráno zemřel bývalý argentinský prezident Nestor Kirchner. V současnosti prezidentuje jeho žena, a Argentinci měli tuto dvojici neobyčejně rádi. Sčítání lidu však způsobilo, že ráno nebyl na Plaza de Mayo (náměstí, kde se lidé schází na demonstrace a poslouchat politické projevy z argentinského poláce Casa Rosada - zpívala odtud mimojiné i Madona Don´t cry for me Argentina ve filmu Evita) skoro žádný Argentinec, a přitom se měla otevírat brána k paláci a lidé měli začít truchlit a nosit věnce a tak... Frontu nakonec utvořili turisté a ti, kteří sčítání sabotovali. Pak přišel večer a my se na Plaza de Mayo vrátili. Kdybych měl k něčemu přirovnat, co jsme viděli, asi bych nenašel lepší přirovnání než českou Sametovou revoluci. Náměstí bylo narvané až k prasknutí. Lidé přetékali do okolních ulic. Doprava v centru byla přerušená. Všichni zpívali, mačkali se a skandovali projevy soustrasti s prezidentkou. Všude kolem byly stovky transparentů, argentinských vlajek, obrázků Evy Perónové, která měla uprostřed náměstí mimojiné také obří nafukovací sochu...
V dalších dnech jsme obešli město, navštívili galerie, ale asi nic už nás nezasáhlo víc než upřímný argentinský projev sympatií k bývalému prezidentu. Na druhou stranu, Argentinci jsou známí schopností protestovat a demonstrovat prakticky kdykoliv a na jakékoliv téma, takže jim stačí i malá záminka a jdou na Plaza de Mayo.
A to je z našich argentinských zápisků vše.
o+p
