PF 2012

Plovárna na Vltavě

Autoři: Ing.arch.Andrea Kubná, Ing.arch.Ondřej Lipenský

Plovárny na vodní hladině mají svou tradici v mnoha významných evropských, ale i amerických městech. Jsou v New Yorku, Berlíně, Vídni i v dalších metropolích. Lákají návštěvníky na přímý kontakt s říční hladinou a rekreaci v přeplněných v centrech měst. Plovoucí objekty nezatěžují nábřeží novou zástavbou, neničí zavedený běh věcí. Doplňují strukturu s ohledem na stávající vazby.

Návrh plovárny na Vltavě řeší koupaliště jako do sebe uzavřený kruhový prostor vznášející se na vodní hladině. Plovoucí objekt je přístupný výhradně na lodičce, není spojen s pevninou. Je to ostrov. Do blízkosti Střeleckého a Slovanského ostrova, četných přístavišť s lodičkami a šlapadly, ale také automobily přetíženému nábřeží vkládáme místo pro odpočinek, ale i setkávání.

Po obvodu jsou kajuty s lehátky a potřebná zázemí, uprostřed bazén s přefiltrovanou říční vodou. Do něj je vetknuta menší horká lázeň. Koupaliště doplňuje bar, který je přístupný jak od bazénu, tak pro kolem plující lodičky přímo z řeky.

Jsou dvě varianty návštěvy koupaliště:

1. Z doku na břehu každých 20 minut vyjíždí převozník, který odveze skupiny přímo k hlavnímu vstupu plovárny. Každých deset minut jezdí zpět. Koupající pak mají k dispozici všechny společné prostory včetně sauny, šaten atp.

2. V doku je však možné pronajmout si i vlastní lodičku a dopravit se sám k jedněm z 24 dveří po obvodu plovárny. Návštěvník upoutá člun u vlastních dvířek a těmi vstoupí do kajuty s vlastním sprchovým koutem a dvěma lehátky.

V zimě se bazén překryje dřevěnou konstrukcí a na ní se nechá zamrznout kluziště. Po mnoha letech tak Vltava získá zpět jeden ze svých nejpopulárnějších způsobů využití. Stane se z ní plocha pro bruslení.

Soutěž Národní dům Hradec nad Moravicí

Soutěžní zadání na dostavbu a rekonstrukci Národního domu v Hradci nad Moravicí

Autoři: Ing. arch. Andrea Kubná, Ing.arch. Ondřej Lipenský, Ing. arch. Martin Prokš

Projekt se dělí o 2.místo v soutěži, první cena nebyla udělena. Porota doporučila oba projekty na 2.místě k dopracování.

Pastýřka a kominíček 3001

(školní práce z DAMU - léto 2011 - dekorace realizovatelná v ateliéru)

V daleké budoucnosti, v pusté, vytěžené krajině, byla ta největší skládka, jakou si dovedete představit. Po staletí sem lidé ukládali vše, co se jim znelíbilo nebo dosloužilo. A tak se vedle sebe potkávali staré ručičkové hodinky na řetízku spolu s digitálními hodinkami, prastará auta se čtyřmi koly s nadzvukovými vznášedly a tak podobně. Někdy se zdálo, jako by nahromaděné věci vytvářeli člověku známé struktury. Některé kupy vypadaly jako antické paláce seskládané z pravidelně vyrovnaných karosérií automobilů, jiné se mohli z určitého úhlu jevit jako zkroucené barokní kostely splácané z tisíců tělíček panenek a plyšových medvídků. Ale z jiného úhlu mohli vypadat zcela nahodile.

Ale nemyslete, místo nebylo ani trochu tiché, a ani trochu klidné. Hemžilo se pohybem tisíců strojků a postaviček, žilo neklidným životem mnoha drobných mechanismů, kterým ještě nedošla energie. Ze všech směrů se ozývalo vrtání, pípání, tření se kovových ploch jedné o druhou. Dalo by se říci, že se všechno to harampádí odebralo do zaslouženého důchodu a že už ho nečeká nic horšího než ospalé čekání na poslední kapku energie v bateriích. Ale to by byla mýlka. Při stěně rozlehlého kráteru, tam kde byl neustále všem na očích, rozkládal se obrovský lisovací stroj. Za úděsných zvuků drcených předmětů měnil každý den několik tun starého haraburdí na malé úhledné kostičky, které dlouhý pásový dopravník vyrovnával ke stěně na přísně uspořádanou hromádku. Vždy o půlnoci se rozezněla siréna a obří elektromagnet začal do středu jeskyně stahovat všechny kovové předměty, které neměly ručičky a nestihly se včas ničeho pevného zachytit.

Touto pustinou bloumal robůtek, k nerozezní od člověka, jen mnohem menší. Říkejme mu třeba Kominíček, protože byl celý zašpiněný a z ruky mu trčely zkroucené drátky, jakoby to bylo kominická štětka. Byl sám a už se dost nudil. Nudil se už pár desítek let, co ho z nebe shodil nákladní vrtulník s dalším haraburdím. Ale taková mechanická hračka vnímá čas docela jinak, a tak mu to tak dlouhé ani nepřišlo.

Kominíček odvětil, že mu je v jeho domečku dobře. Těsně před půlnocí si vždy najde pevný bod, ke kterému se přichytí a elektromagnet mu nikdy nic zlého neudělá. Stejným způsobem se prý dokáže postarat i o pastýřku, bude-li s ním chtít trávit dlouhá léta podzimu jejich mechanického života. Pastýřka však naléhala dál a kominíček nakonec musel ustoupit. Přeci jen, i jeho malé, ocelové srdíčko doslova zahořelo při pohledu na pastýřčiny kovově chladné linie. A už si nedovedl představit život bez zvuku jejího smíchu, který zněl jako pravidelně dopadající kladívko na kovadlinku.

Jednoho dne uviděl kominíček na zemi ruku. Byla to jemná práce švýcarských inženýrů, to poznal hned. Tak jemnou mechaniku dokázal vytvořit málokdo. K nerozeznání od lidské tkáně. Jen tam, kde by měl člověk kloub, vykukoval malý cvoček. Kominíček se porozhlédl kolem a našel i další části. I počal je opatrně skládat dohromady, cvoček zapadal do cvočku a pomalu se před ním utvářela drobná mechanická panenka. A protože na cestování měla štíhlou zářící hůlku z LED diod připomínající pasteveckou hůl, říkejme jí Pastýřka. Při pádu z oblohy se asi zapnul bezpečnostní mechanismus a rozložil tělíčko na menší kousky, aby se pohromadě neroztříštily.

Hned jak byla panenka celá, začala se čertit: „Kominíčku! Teď, když jsme se našli, musíme spolu utéct! Nechci už dále snášet hrozbu velkého lisovače a jeho silného elektromagnetu! Chci nahoru, do světa, ze kterého jsme kdysi přišli. To je místo kam patříme, tam nás čeká lepší život!“

Vydali se k velkému lisovači, za kterým podle legendy byla brána do velkého světa. Minuli velký kontejner, s vyhřezlým obsahem všude kolem, minuli velký lis, který připomínal hrozivou divadelní scénu s rozsypanými úlomky skla a drobnými kousky rozdrceného železa.

Za pásovým dopravníkem se jim naskytl úchvatný pohled. Vítr tu vehnal do rohu stovky zmuchlaných papírů. Ty teď vířili a šuměli, jako by to byla skutečná řeka. Řeka z papíru. Nasedli do přepravky, která sloužila jako přívoz a vypluli šumicí krajinou. Míjeli tiché, obří ocelové krychle, které sem ukládal pásový dopravník přímo z lisu. Kdyby naši hrdinové znali řeckou mytologii, asi by si připadali jako na Cháronově člunu. Po chvíli vpluli do tmy tunelu. Velké zmutované krysy tu okousali izolaci z drátků nejednoho cestovatele, a on pak ve vlhkém prostředí zkratoval a nikdy ho víc už nikdo nespatřil.

Po nějaké době se ze tmy vynořil pramínek světla. Neustále se zvětšoval, až jim překryl celý výhled. Pár posledních zmuchlaných papírů se pohupovalo po vodě. Vypluli na denní světlo, do úzkého kanálu.

Chvíli trvalo, než se jemná optika v jejich složitě zkonstruovaných očičkách přivykla dennímu světlu. Všude, kam jen oko dohlédlo, se tísnily davy lidí. Stály na ulici, na střechách domů, šplhali po stromech i po sloupech. Bylo to absurdní ale i děsivé, nepochopitelné. Nějaký muž křičel: „Místo, není tu místo! Proč je nás jenom tolik!“ A z jiné strany: „Kdybyste tolik nejedl, mohlo se nám tu lépe dýchat!“ A ještě: „Všechny věci jsme vyházeli na skládku, a přesto se sem nevejdeme!“ Dav se pomalu převaloval ze strany na stranu, až jedna tlustá paní ztratila rovnováhu a žbluňkla do vody.

Pastýřka s kominíčkem se na to chvíli nechápavě dívali a velmi rychle se shodli, že tohle se jejich světem asi nestane. Vydali se stejnou cestou zpět. V duchu jim sice bylo jasné, že to znamená vydržet každodenní hrozbu elektromagnet a drtivého sevření lisovače, ale v tu chvíli bylo všechno lepší než představa lidí, jejich vlastních tvůrců, mačkajících se bez ladu a skladu ve velkém nedůstojném útvaru.

Cesta zpět se najednou nezdála tak hrozná, a tak i rychleutekla. Domů na skládku se dostali přesně pár vteřin před půlnocí atomového času. Než si to Kominíček stačil uvědomit, bylo už pozdě. V prostoru se rozezněla siréna a on věděl, že chyba, kterou nikdy neudělal, právě nastala. A on už nestihne zachránit sebe, ani Pastýřku. Siréna táhle kroužila nad zemí, celý svět se zdál zastavený. Kdo mohl, pevně se držel pevných základů prastarých budov a těžkých plastových kontejnerů na smíšený odpad. Ostatní spočinuly v tichém očekávání prudkého škubnutí, až je elektromagnet sebere z povrchu a rychlostí vystřelené kulky je vrhne do drtiče.

Nic se nestalo. Siréna dozněla a všichni na sebe tiše pohlédli.

Po pár dnech se pastýřka s kominíčkem dozvěděli, že obří lis zkratoval. Možná sabotáž. Ale možná jen spadlo pár náhodných kapek na náhodné místo, kdo ví…

Pastýřka s kominíčkem od té doby žili šťastně až do doby, než se jim vybily baterky.